Horolezecký oddíl Matahari

HandiCamp 2oo8

Fotogalerie

Letošní handicamp se konal tentokráte na Suchých skalách (nebo Suškách, jak se jim mezi horolezci obecně říká), pískovcové oblasti, která se jako ostrý dračí hřbet zvedá nad nedalekou Malou Skálou. Akci pořádal HO Matahari ve spolupráci s firmou SINGING ROCK, za finanční podpory Konta Bariéry.

Ačkoli jsem nebyla na předchozím prvním ročníku Handi Campu na Blatinách (ten se konal na podzim 07), troufám si tvrdit že tentokráte akce překonala veškerá očekávání. Navzdory ne zcela příznivému počasí se tu sjelo tolik lidí, že se nocovalo téměř všude, včetně laviček na zápraží, kulečníkových a jídelních stolů (tedy spíše pod nimi) a nebylo téměř kam šlápnout. Byli tu jak špičkoví horolezci, tak sváteční lezci, amatéři, ti co to nikdy ještě nezkusili, vidomí, nevidomí, slabozrací, lidé fyzicky handicapovaní (bez rukou či po obrně), a dokonce ze tří kontinentů (kromě České republiky tu ještě byla zastoupena Brazílie a Indonésie).

Akce začala již v pátek večer kdy dorazily první natěšené skupinky lezců a lezkyň z pražské školy v Butovicích (ti jsou již zkušení matadoři a účastnili se i loňské Blatinské akce) a skupiny z oddílu Matahari. Na místě nás přivítal velký tým Singing Rocku, který se o nás neskutečně pohostinně staral až do neděle odpoledne, kdy celá akce skončila. Nemuseli jsme se o nic starat, vše bylo zařízeno, připraveno a uděláno, zkrátka jako dovolená v pětihvězdičkovém hotelu (tedy kromě obsluhy pivního sudu).

V sobotu ráno absolvovali všichni bez výjimky metodickou přednášku a cvičení, a učili se navazovat bezpečně na lano, jistit spolulezce a slaňovat. Ukázalo se, že takovéto cvičení neškodí ani zkušeným lezcům, protože kdo z nás třeba ví, zda při slaňování s prusíkem si ho vážeme nad nebo pod slaňovací osmu či kyblík? Ukázalo se, že se najdou i tací, kteří to přesně nevědí!!!

Za chvíli už všichni jako pavouci slaňovali ze stromů, ze skalek i ze skal, a do toho se mezi nimi proplétaly asi tři televizní štáby s kamerami a několik novinářů. Mediální sláva Honzy Říhy totiž stále stoupá a tak se mu podařilo nalákat za Prahu celkem slušnou skvadru.

Zdatní jedinci, pro které je slaňování hračkou se po poledni konečně dočkali a nejdříve si zkoušeli lézt jednoduché cesty, které nám pohotově vytáhli členové Singing Rock týmu, ale za chvíli jim nestačilo ani to a pustili se do odvážnějších linií. Brzy se ukázalo, že se zde zcela stírají rozdíly mezi handicapovanými a nehandicapovanými. Například Petr, která má pouze jednu zdravou ruku, vylezl několik pětek a šestek a dokonce i sedmičku s takovým přehledem, který jsme mi dvourucí nebyli schopni ani náznakem zopakovat. Cestu jsme přelezli s vypoulenýma očima, funěním, na pokraji sil, a někomu ty síly došly úplně, aby pak předvedl let kolem dokola skalního masivu. Honza Říha přeběhl cestu obtížnosti VIIb a to i přesto, že jsme mu v klíčovém převisu už nebyli schopni chyty vyradit. Nevadilo mu to, našel si je pohmatu sám. Jeho spolulezkyně, která chyty viděla, zase neměla sílu aby se za ně udržela.

Večer po lezení se hrály různé lanové hry (například soutěž, které družstvo dokáže rychleji s použitím jedné ruky, ve které drží lano, uvázat osmičku), chodilo se po slack line (někteří borci i borky už trénovali tajně v pátek v noci) a trénovala se tzv. gorila a jiné triky (salto vzad nikdo z nás ještě neumí) a malá Péťa, která je po dětské obrně a má potíže s chozením, najednou kladla nohy rovně před sebe jako baletka. I zázraky se dějí. Ovšem na to, abychom se zúčastnili mistrovství ČR ještě musíme trochu víc potrénovat.

V noci přišla bouřka a průtrž mračen, to ovšem nezabránilo Vojtovi Dvořákovi ze Singing Rocku, aby nezavelel k odchodu do skal. Nikoli lézt (v takovém počasí by se dalo jít tak na Pantheon do První ligy, ale tam by si většina z nás asi nezalezla), ale do nedaleké obce Besedice, za níž se rozkládá skalní město zvané Kalich. Tak jsme vyrazili, někteří v profi goretexových bundách, jiní v šusťákovkách, s deštníčky jak městské slečinky, trampskou celtou nebo pláštěnkou od Lesů české republiky (málo platné, nad klasickou pláštěnku prostě není).

V sklaním městě nám pak Vojta vysvětlil, jak se vlastně dostaly kruhy do tak neuvěřitelných a nelezitelných míst (věděli jste že se dříve nacházelo v těchto oblastech moře a rybáři tu kotvili své lodě? Kdo by si to jen byl pomyslel...) a pak nám předvedl různé lezecké techniky, které se používají zvláště v pískovcových oblastech (lezení ve spárách a komínech, stavění , přeskoky, atd.).

Čas se však neúprosně nachýlil a byť se nám nikomu nechtělo, museli jsme se rozloučit, poděkovat Singing Rocku a všem zúčastněným za pomoc a pohostinství a pomalu se valit zase ku Praze se slzami v očích. Ale s jasným cílem, že podobnou akci zase co nejdříve zopakujeme!!!!

Autor: Eva Kavková