Handicamp v Tisé
aneb poroučíme větru dešti!
Jako každý jiný, i tento poslední handicamp byl naplánován několik měsíců dopředu - tedy bez ohledu na počasí. Účast měla být veliká, ale mnoho lidí se nechalo zastrašit pesimistickou předpovědí a nedorazilo. Prohloupili, protože počasí se nad námi nakonec smilovalo a mohli jsme si užít další skvělý víkend. Report tentokrát sepsala Petra, která se stává stálým návštěvníkem handicampů. Račte číst:
Každý z nás se někdy na něco těší. Někdo se těší na to, až si po vyčerpávajícím týdnu plném povinností odpočine, a my jsme se těšili všichni na to, až si zase společně zalezeme. Tentokrát to měly být-a byly- právě tiské stěny, které jsme hodlali oblézt.
Jako vždy jsme takřka začínali již v pátek, protože právě ten nám většinou slouží velmi dobře k tomu abychom se vybalili, zabrali si nejlepší místa na spaní- i když pod stolem se tentokrát nespalo, aspoň mám ten dojem-a nasbírali síly na lezení, které nás očekává příští den-tedy v sobotu.
Ano, využili jsme jej. Když jsme totiž, zcela unaveni cestou a telefonáty, během nichž se Honza mimo jiné vyděsil, když slyšel, že náš pobyt na chatě HO Spartaku byl zrušen, dorazili na již zmíněné místo, naše první kroky- totiž Evušiny, Janiny, Adéliny, Honzovy, Řezňovy, Anežčiny a moje-vedly..hádejte kam? Nechci vás strašit, ale do hospody U Dědka - jestli se pletu, Evušo, oprav mě-, která – a propos - původně sloužila k trochu jinému účelu... Smyslem tohoto zápisu ale není vyličovat vám, co vše se v hospodě dělo, to si totiž zcela jistě můžete domyslet sami. Nakonec jsme se z ní všichni docela brzo vrátili, tedy až na Honzu a Evu, kteří usoudili, že tam mají ještě hodně co dělat...
Moji sestřičku ten den zcela vyčerpal, takže jsem se připojila k Butovickým, kteří hráli karty velmi zvláštním způsobem. Sledovat, jak Radek Lubošovi vysvětluje - nebo naopak, podrobnosti po mně nechtějte -, jak je pozná, bylo úžasné, už jen proto, že se to neobešlo beze smíchu - jak jinak.... Ale dost o pátku, koukněme se na sobotu!
Navzdory tomu, že jsme chtěli lézt, začalo přes noc pršet. To nám ale nevadilo, protože na takovéto situace je tu přece Anglický parčík, kde lze lézt i
krátce po dešti. Tak rychle to ovšem nešlo. Protože mezi námi je „ hrdina o kterém se mluví, horolezec Jan Říha“, hned ráno si za námi došli tvůrci pořadu Klíč. Chtěli si nás vyzpovídat, jak jinak. Přestože jsme se snažili všichni do jednoho o to, aby na nás nebylo vidět, že jsme na předchozích akcích byli, někoho si „hlavní pán chytil ( koho, nechte se překvapit).
Co se dělo potom? Vařili jsme čaj. Kdo? Já a Řezňa, dva největší kuchaři. Zdali ho někdo vypil, není známo, alespoň jsme však splnili požadavky, totiž aby někdo byl v kuchyni. Pak jsme se-KONEČNĚ-dostali ke skalám - Adéla nešla, bylo jí špatně. Nevím, kdo co vylezl, protože všichni si něco jistě dokázali, a navíc jsem bojovala. Mám dojem, že s Travertinou. Jak tak minuty plynuly, Káča fotila a fotila-viz fotky. Když jsem konečně byla v záběru, z něhož později vzniklo „ a je tam!“, hurá dolů. Tam byl nedočkavý pán, ale co jsem mu řekla, to už nevím...
A jak jsme tak lezli, mojí sestřičce se udělalo docela dobře a rozhodla se, že za námi přijde. Zavolala nám a kdosi jí- že by Zuzka?( už si nepamatuji)-z legrace navrhl, ať přinese sud piva...Mezitím dorazil Sejk, zanechavši přitom doma „ Mlíkárnu“-totiž Fionu- jelikož by jí-s ohledem na její fyzický stav- cesta do skal asi neprospěla...A potom to přišlo. Hovor. Adélka. Ptala se, jestli si myslíme, že má sud donést až pod skály-nahoru. „ Tys ho vzala?“ vyděsil se Honza a nařídil jí, aby ho nechala v autě. Není třeba vyličovat, jak to pokračovalo. Soudek zůstal v autě,a v pozdních odpoledních hodinách jsme se přesunuli postupně zpátky do chaty. Naprosto vyčerpaní jsme se tam dopravili-tedy ne pěšky-, a pár minut potom už jsme vyčerpani usedli na zem a věnovali jsme se pečení chleba a buřtů nad plápolajícím ohněm, přičemž Honza zaslouženě snědl víc jak 3- sama jsem mu je opékala, a ještě si stěžoval, že chce další :-). Zatímco se sud s pivem nebezpečně vyprazdňoval, někteří odešli spát. Po několika hodinách dorazili i poslední ponocující s Honzou v čele, který si za své tlemení, chrochtání a následné chrápání, které bylo určitě slyšet i ve „ šmajchl kabinetu“ kousek vedle, vysloužil přezdívku prasečí chřipka...
A už jsme tu měli sobotu a s ní bohužel také návrat některých domů. Našli se i tací, kteří si i přes blížící se pondělí šli zalézt ještě jednou a vraceli se později, avšak taková Adéla, Honza a já jsme odjížděli již v poledne-jestli se ovšem nepletu :-).
Jako vždy byl handicamp naprosto skvělý a mám pocit, že mu bezkonkurenčně dominovaly 2 věci: humorné okamžiky provázející „ návštěvu“ pořadu Klíč a sestra, která je občas až tak důvěřivá, že by pro Zuzku i sud nahoru-nikoli na horu- nesla...
Autor: Petra Fridrichová
Fotogalerie
