Marseille
Tento podzimní výlet sledoval hned několik cílů:
1) Navštívit mého bratra, dočasně studujícího v Marseille.
2) Přivézt mu spoustu věcí, které on nebyl schopen pobrat.
3) Zalézt si, zalézt si a zalézt si!
4) Odpočinout si od pražského stresu a užít si ještě posledního sluníčka.
Troufám si tvrdit, že jsme všechny body splnili na výbornou. Ale nejdřív vše pěkně popořádku:
Nakonec jsme museli vyrazit jen ve čtyřech, protože přes všemožné zaříkávání a čarování se Bydžovo koleno nestihlo uzdravit. Naše výprava tak ztratila svého veledůležitého člena, ale abychom na něj náhodou nezapomněli, jelo alespoň jeho lano, expresky, vklíněnce, friendy, smice, karabiny... Ačkoliv auto hostilo o jednoho člověka méně, bylo narvané až po střechu, na níž ještě trůnila přimontovaná rakev. Není nad horolezce, kteří si do hor přivezou rovnou vlastní rakev ;)
Cesta tam byla velmi různorodá. Projeli jsme hustou mlhou, která by se dala krájet, deštěm, velmi silným větrem, ale chvílemi i pěkným slunným počasím. Posledních asi 200 km do nás z jedné strany strkal vítr a ze všech ostatních "něco" cukalo volantem... My jsme se tím však vycukat nenechali a dorazili až do Marseille. Vzhledem k tomu, že rozhodnutí jet rovnou až do Marseille bylo velmi chaotické a neplánované, nikdo z nás netušil, kam přesně se v Marseille vydat. Nejvíce překvapený byl asi můj bratr, který nás čekal až o den a půl později. Snažil se nás na rychlo podle malé autobusové mapky nanavigovat k sobě na kolej. Když jsme asi po hodině zakotvili u psychiatrické léčebny, která už měla být jen kousek od hledaného cíle, rozhodl se bratr, že nás raději vyzvedne na kole. Jeho kolo mu však zrovna někdo rozmontoval, a tak si v půl dvanácté v noci musel půjčit kolo od kamaráda. Kamarád musel být však podstatně menší postavy, protože bratrova jízda působila více než směšně ;) Každopádně mu patří díky, že pro nás přijel, protože náš tým se orientačně moc neosvědčil - jeden nevidomý, dvě typické ženské, které si s mapou moc nerozumí a poslední člen posádky na tom nebyl o moc lépe... Zapomněla jsem podotknout, že do toho celou dobu lilo. Petr nám pomohl ještě najít útulek na přespání a vytuhli jsme...
V pátek ráno jsme se probudili do hustého deště, což nám podstatně kazilo lezecí plány. Nakonec to však tolik nevadilo, protože jsme stejně celý den objížděli autoservisy a zjišťovali, proč je naše auto tak vycukané. Zdejší mechanici byli docela vykulení ze zimních gum a předháněli se v kuriózních a pokaždé zaručených tvrzení, co že se to našemu autí přihodilo. Nakonec jsme se spokojili s verzí, že došlo k deformaci pneumatiky a nechali jí vyměnit. Auto se rázem vyléčilo a druhý den už nás bezpečně vezlo na první francouzské lezení.
Na rozlezení jsme zvolili jednodušší oblast Sémaphore, ne příliš vysokých skal, avšak s nádherným výhledem do okolí. Abychom si ušetřili složité obcházení skal, rozhodli jsme se rovnou slanit, což potěšilo hlavně Honzu, pro kterého byly zdejší přístupy ke skalám dost komplikované. To už se ovšem nedá říci o lezení, to byl Honzík jak ryba ve vodě. My všichni jsme byli z lezení ohromně nadšení. Materiál držel jako kdyby se na ruce a nohy sám lepil, cesty byly velmi hustě jištěné, takže strach se také moc neozýval a hlavně bylo konečně krásně. Lezli jsme cesty od obtížnosti 4c do 6b, spíše technického charakteru... Kača se naučila několi důležitých věcí: například, že "pozor lano" se řekne (nebo spíše zařve) "atanción la kord" a pár nedůležitých věcí jako například, že volný překlad slovního spojení "jsem navázána" znamená v podstatě "jsem kráva". Večer jsme si pochutnali na místním víně, místních olivách (jak kdo, tedy...), českém pivu, italských těstovinách a čínských polévkách. Příjemně znaveni jsme hrozně rychle usnuli.
V neděli ráno nás všechny příjemně probral Zuzky zvonivý smích a její usměvavá tvář ošplouchaná mořem a ošlehaná prvními ranními paprsky. Na druhý den jsme si naplánovali vícedélkové cesty. Vyrazili jsme proto do oblasti Sormiou, kde na nás několik nádherných cest nedočkavě čekalo. Vzhledem k tomu, že cesta ke skalám nám ale zabrala skoro tři hodiny, do ničeho delšího už jsme se nepouštěli a vylezli jsme několik skvostných jednodélek. Šplhali jsme se po útesech přímo nad mořem, což se líbilo hlavně Zuzce a Kače, které se nemohly dostatečně nakochat. Několik místních francouzských lezců jsme vyděsili dobíráním druholezce shora, vložením vklíněnce a konstatováním, že jsme ujeli 1500 km, abychom si tu zalezli. Druhý pokus o navázání přátelství skončil opět zděšenými francouskými výrazy, když jim Ziky popisoval, jak vypadá jištění na labských pískovcích....
Třetí, poslední lezecí den, jsme vyrazili do Goudes, kam nám přístup zabral asi dvě hodiny. Pohled na malebné skály však stál za to. Dlouhá skalnatá "zeď" jako by dělila svět na dva - v tom prvním byla tma a zima, druhý byl prosluněný a hřejivý. Ziky se Zuzkou se rozhodli lézt tři délky v tmavém světě. Petr, Káča a Honza se vydali do lákavější poloviny, kde chtěli lézt jinou vícedélkovou cestu. Nepodařilo se jim však na linii cesty najít jediné jištění, takže se do toho raději nepustili. Průvodce však zůstal v druhé polovině světa, takže se do cest pouštěli bez vědomí jejich obtížnosti. Káča na jedné cestě dostala údajně svůj největší strach a nechtělo se jí ani tam ani zpátky. Nakonec se (po zbabělém slezení k poslední presce a následném odsednutí) prosadila bejčí duše a Káča cestu dolezla. Další cestu si však nechala raději ujít, kochala se pohledem na moře a natáčela kolem lezoucí stádo housenek. V tento moment se hodí pochválit Petra, který svůj strach úspěšně přemáhal a nálezal do cest o obtížnosti, kterým by se jindy vyhnul velkým obloukem. Honza se dral odhodlaně za ním, sem tam u toho sprostě nadával, ale lezl bravurně. Ústup zpátky byl nečekaně zajímavý. Začalo totiž silně foukat a po úzkých cestičkách vedle strmého spádu se nešlo zrovna příjemně. Honzovi by to možná nemuselo tolik vadit, kdyby mu to však Káča nekazila věčným vykřikováním, ať se drží víc vlevo, že je pod ním šíleně strmej sešup až do moře.
V autě na nás čekalo překvapení. Na první pohled prostřelené dveře od brokovnice místních myslivců, kteří celý den v okolí opravdu stříleli. Na druhý pohled jsme ale museli uznat, že to není průstřel, ale že se nám nějaký šikovný zloděj vloupal do auta. Někdo ho ale zřejmě z povzdálí sledoval a v pravou chvíli se do věci vložil, takže nám nebylo nic odcizeno. Uf.
Návrat do Prahy byl únavně dlouhý, v hustém dešti a od odpoledne i v hustém provozu. Do toho nás přestaly doprovázet příjemně se poslouchající francouzské písničky a začal příšerný německý pop, takže došlo na několikero přehrání zaseklého CDčka Tří sester, které jako libozvučná kulisa vydrželo až na hranice, kde jsme chytli slovenský Český rozhlas.
Shrnuto podtrženo, výpad do Marseille, se, myslím, vydařil. Užili jsme si nejen nádherného lezení ale i moře (především Zuzka), sluníčka a úžasné francouzské pohodové atmosféry. Díky Petrovi, že nás pozval a spoustu věcí nám zařídil a tím vše obrovsky ulehčil.
Video:
Autor: Kateřina Wolfová
Fotogalerie
