Podzimní Paklenica
Velká a Malá Paklenice - národní park nedaleko chorvatského Zadaru. Natáčel se tu slavný Vinetou, čeští lezci o něm často básní. Ani jsem nedoufal, že se tam taky podívám, když jsem koncem září na stránkách svého dřívějšího oddílu HO Humanita viděl těch 18 přihlášených lidí, kteří se měli nacpat do tří aut. Nu podařilo se, postupně dorazily během středeční noci a čvrtečního rána do Starigradu-Paklenica dokonce čtyři vozy se šestnácti osobami. Již v Praze jsem vytvořil poněkud neduživou stařeckou dvojici s Bidlousem, svým dlouholetým spolehlivým spolulezcem a těšil se co všechno vylezeme nebo spíš zapytlíme. Po prvním dni rozkoukávání na skvělém přímořském vápenci v desetidélkových populárních Mosoraškách (6-) v centrální části Aniči Kuk, jsme naplánovali 350-ti metrovou Kaču 6a+/5+A1 (7-UIAA). Kača se kroutí jako had slabinami stěny Trapez-střední částí Aniči Kuk mezi hladkými plotnami a pruhovanými převisy. Už pohled do průvodce dával tušit nezapomenutelné zážitky, neboť jugoslávský prvovýstupce F.Knez patří do kategorie zvučných jmen a jeho linie např. v severoitalských stěnách Tre Cime Lavaredo nemívají příliš mnoho opakování. Co může být slabinou stěny mezi samými plotnami? Pouze komíny, spáry a kouty. Nejsem milovník ani jednoho, ale večer na pláži po třech vychlazených jedenáctkách jsem to tak černě neviděl.
Pro neznalého čtenáře dlužno osvětlit, že v Paklenici převažují tři typy lezení: jednodélkové a vícedélkové vynýtované moderní sportovní cesty, vícedélkové klasické často technické cesty zajištěné jen skobami a vícedélkové klasiky, které jsou dojištěny nýty s ponecháním občasného původního jištění, ale kde se nějaká ta smyčka a vklíněnec rozhodně neztratí. Čili člověk se vybojí, proletí, ale nezabije. A právě tento druh cesty jsme si vybrali my.
Nastoupili jsme až po desáté hodině dopolední, po zkušenostech jiných Čechů, kterých tu bylo spousta a kteří stáli na nástupech jiných cest často hodinové fronty už od půl sedmý ráno a nakonec to stejně vzdávali, protože lezcům před nima to neodsejpalo.
Kupodivu v naší linii nikdo nebyl, ani se do ní v dohledné době nechystal. Bidlo se ověsil a začal se prodírat počáteční vegetací. Na rekonvalescenta, který 2,5 měsíce nelezl, si v délkách do 5- počínal dobře. Nevzali jsme vodu ani jídlo, jen sandály na sestup, obvaz a mobil. Vlezli jsme pod obří převislou stěnu. Do zbytku cesty teda kromě ještě jednoho lehčího úseku jsem nastoupil já. Klikatící se 45-ti metrový kout za pouhých 6- se vyznačoval značnou expozici a bohatým rozmanitým zajištěním. Kdybych nedělal chudého horolezce, vycvakal bych dvojnásobek z našich dvanácti expresek. Ale přišla první ze dvou těžkých délek. Skoro rovný kolmý spárokout (7-), řádné lezení na tření, sem tam nějaká nerovnost na přidržení či stoupnutí. Chvíli stěnou, chvíli spárou, stále stejně těžké a padesát metrů dlouhé. Štand byl o tři metry dál než Bidlova stará devítka, ale to jsme rychle vyřešili, Bidlo se z ní jednoduše odvázal a pak znovu přivázal. Do cesty k vrcholu Anči se postavil komín jehož obtížnost vystoupila na šest a půltý stupeň. Lezl jsem takovou věc poprvé v životě. Na písku jsou komíny lehčí. Podivná zužující se převislotina s ohlazenými stěnami. S vypětím všech sil jsem cvakl první komínový nýt, sedl a nahlas, aby byl Bidlo v obraze proč se 10 minut nehejbám, rozebíral postup k dalšímu nejtu o 4 metry výše. Dva mizerné pokusy se stoupnutím do smyčky, knedlík v krku a skepse, že to asi nepůjde, mě vybičovaly k poslednímu již úspěšnému pokusu. Smyčka byla dost nanic, pár kroků muselo být stejně volně, protože nýt byl moc vysoko. Na stanoviště o dvacet metrů dál nikterak lehčím terénem jsem dolezl zcela vyřízený. Zbytek cesty už byl relativně v pohodě, i když do vzdušného málo jištěného třicetimetrového sokolíku se mi už zoufale nechtělo. Na parkoviště jsme sestupovali za tmy a protože jsme už ve stěnách nikoho neslyšeli, vypadalo to na pozdní příchod. V kempu jsme ovšem byli mezi prvními, ostatní našinci docházeli znavení až hodinu před půlnocí.
Autor: Tomáš Radil
Fotogalerie
